Jarmila Chvátalová: Práci lidí pracujících v zemědělství jsme dřív uměli ocenit

Paní Jarmilu Chvátalovou (nar. 1948) jsem navštívila spolu s profesorem Miroslavem Vaňkem, historikem, jednoho sychravého listopadového dne loňského roku. Naším cílem bylo zaznamenat, jak paní Chvátalová vzpomíná na začátky působení územní organizace Zemědělského svazu na Třebíčsku, tedy na dobu mezi lety 1969 až 1990.

Jarmila Chvátalová nastoupila do Zemědělského svazu (tehdy Svaz družstevních rolníků) v Třebíči k datu jeho vzniku, tedy 1. února 1969. Nebyla to její první práce, předtím pracovala ve Výrobní zemědělské správě, odkud s ní do svazu přešlo dalších šest spolupracovníků. Nastoupila na pozici odborné referentky a u stejného zaměstnavatele zůstala až do ukončení pracovní činnosti v roce 2024. Pro Zemědělský svaz, územní organizaci Třebíč, tedy pracovala dlouhých 55 let.

Co bylo tehdy její náplní práce? „Jako odborná referentka v administrativě jsem měla na starost veškeré administrativní práce, účetnictví, pořádání rekreací, zájezdů a táborů pro členy svazu a jejich děti. Později jsem dostala na starost dozor nad BOZP, spolupráci se státními orgány (bývalé ONV, odbor sociální). Prvním tajemníkem byl bývalý ekonomický náměstek Výrobní zemědělské správy a měli jsme v práci k dispozici dokonce i auto s řidičem. Vedle »normální« práce, kdy jsme ve svazu poskytovali například právní služby, organizovali různá školení, semináře či rekreace, měl svaz ještě také pracovníky na práci politickou. Taková byla doba,“ vzpomíná Jarmila Chvátalová.

Do roku 1990 byl svaz víceméně odborovou organizací, která zabezpečovala své členy, což tehdy nebyly právnické osoby nebo družstva, jako je tomu dnes, ale fyzické osoby, kdy každý měl svůj vlastní průkaz člena svazu a tím se prokazoval. Tito členové svazu byli členy konkrétních JZD.

„V té době měl pražský svaz několik rekreačních zařízení, jako například Rusavu na Kroměřížsku, Václavov v Jeseníkách, Brčálník u Železné Rudy. Do těchto rekreačních středisek členové jezdili za 450 korun na týden. Pro rekreanty se pořádaly vycházky do přírody nebo Silvestry. Také jsme organizovali týdenní rekreace v pražských hotelích pro dospělé osoby, pro děti pak 10denní pobyty v Praze a Brně s ubytováním na vysokoškolských kolejích. Jezdilo se také do lázeňských měst vč. slovenských, do Tater, Beskyd nebo Krušných hor. Obecně bych řekla, že všechno to byla lákavá a zajímavá místa, nebylo tedy těžké přidělené počty naplnit, ba naopak. Pro tuto práci byla při svazu v Praze zřízena Správa rekreační péče.“

Na Třebíčsku se paní Chvátalová řadu let podílela na pořádání letních dětských táborů. „Ve spolupráci s jedním JZD, které koupilo a opravilo bývalý lesní závod nad přehradou a zámkem Bítov, kde později přistavěli chatky a bungalovy, jsme začali provozovat 14denní dětské pobyty (na jeden turnus zde bylo možné ubytovat až 250 dětí). Pro děti to bývaly velmi příjemné pobyty, na které dodnes v dobrém vzpomínají. Bylo zde 10 bungalovů, které byly rozmístěné v krásném ovocném sadu plném třešní, jablek, hrušek a rynglí, takže děti měly spoustu ovoce. Byl zde i poměrně velký bazén se solárním ohřevem, venkovní sprchy – rovněž se soláry a hlavní budova pro mladší děti, sprchy, WC, velké 2 jídelny a kuchyň. Bylo to tam moc hezké a pro děti bezpečné. Já jsem v létě nebývala vůbec doma! Až mi to moje děti dodnes trochu vyčítají. Uspořádali jsme čtyři turnusy po čtrnácti dnech – a velké prázdniny byly rázem pryč,“ vzpomíná na časy, kdy se utvářela přátelství na celý život, paní Jarmila.

Pro velký zájem o dětské tábory svaz musel pronajímat další místa od tehdejšího ROH a DDM. Paní Chvátalová vzpomíná, že celkem dokázali každoročně zajistit na dva tisíce míst pro děti zemědělců. Kromě táborů u nás zajišťoval svaz pro děti výměnné dětské pobyty do NDR, Maďarska nebo na Malou Fatru.

Mimo prázdniny bylo rekreační středisko u Bítova využíváno po organizování školení pracovníků družstevních komisí, pracovníků kuchyní k zásadám správného stravování i k hygienickým předpisům – téměř každý zemědělský podnik měl svoje stravovací zařízení. A také zde každoročně probíhalo vyhodnocování soutěže o nejlepší dětskou kresbu se zemědělskou tématikou. Tato soutěž byla vyhlašována pro základní školy v rámci okresu.

Paní Chvátalová si pamatuje i na to, jak jim přicházely pokyny k práci. „Pracovní zadání jsme dostávali shora. Velká část práce tehdy byla věnována rozvoji pracovní iniciativy, na to tehdy byli určení dva političtí pracovníci. Ostatní pracovníci navštěvovali JZD, odkud získávali informace o živočišné i rostlinné výrobě. Neustále se vypracovávaly přehledy, stále se něco sepisovalo, sledovalo a vyhodnocovalo. Jenomže neexistovalo nic jako počítače, esemesky nebo emaily! To už si dnes málokdo umí představit, kolik času mi například zabralo, než jsem nadepsala obálky pro 350 družstev, jež všechna byla našimi členy!“ směje se paní Jarmila.

„Dřív spadala Třebíč ne pod kraj Vysočina, ale pod Brno, kde bylo také vytvořeno krajské pracoviště svazu. Byli jsme organizací Národní fronty, a i ta Národní fronta, kromě kontrolního oddělení svazu v Praze, k nám chodila na kontroly, minimálně jednou za tři roky. Kontrolovalo se hospodaření, zápisy, plnění usnesení. Náš okres byl největší v kraji. Členové našeho svazu obhospodařovali více jak 70 tis. hektarů zemědělské půdy, celkem v našem okrese bylo asi 105.000 hektarů zemědělské půdy. Fungoval také dozor nad bezpečností práce – navštěvovali jsme pracoviště JZD a probíhaly kontroly dodržování předpisů bezpečnosti práce, k této problematice se pořádala školení vedoucích pracovníků s následným písemným testem. Také ve spolupráci s Červeným křížem jsme zajišťovali proškolování pracovníků v zemědělství k poskytování první pomoci a zajištění tzv. potravinářského průkazu. Ve všem byl zkrátka zaveden pevný řád – a také to všechno fungovalo.“

Vedle péče o děti se svaz staral i o samotné zemědělce „Pro zemědělce svaz zajišťoval zahraniční tematické zájezdy, hlavně tedy do tehdejšího SSSR, kde probíhaly návštěvy kolchozů, škol nebo výzkumných ústavů. Značný ohlas měly tzv. vlaky družby, pořádali jsme zájezdy na Kubu nebo rekreační pobyty u moře, ať už do Bulharska, Rumunska, Soči nebo do tehdejší Jugoslávie,“ vypočítává tehdejší možnosti paní Chvátalová a vzpomíná i na další aktivity, které se dělaly pro zviditelnění pracujících, ať už šlo o brigády socialistické práce, soutěže k životnímu prostředí nebo tzv. aktivy.

Co je to aktiv? „Na aktivu se vyhodnocovali z členských podniků nejlepší pracovníci. Sezvali se, dostali občerstvení i různé drobné dárečky (třeba šátky nebo manikúry). Velké oslavy se pořádaly i k Mezinárodnímu dni žen. Tyto akce vždy doplňoval kvalitní kulturní program. Pořádaly se i další soutěže, například soutěž družstevních kuchyní nebo se během žní vyhodnocovali kombajnéři podle toho, kolik měli sklizených hektarů, totéž při sklizni brambor. Osádky byly odměněny přímo na poli. Okres Třebíč v té době patřil mezi největší pěstitele brambor (nyní v našem kraji pěstuje brambory max. 3–5 podniků!) a taktéž jsme byli každoročně spoluorganizátorem akce bramborářů spolu se Zemědělskými novinami „Poslední koš“, kde opět v rámci kraje byli vyhodnoceni nejlepší pěstitelé brambor. Pořádali jsme ale i sportovní soutěže, například ve stolním tenisu, v kuželkách nebo v šachu,“ přibližuje tehdejší dobu paní Jarmila.

„Zemědělství má v našem okrese i svůj památník, který vznikl sdružením finančních prostředků tehdejších JZD, a to v obci Želetava, kde JZD Mír Želetava bylo založeno hned v roce 1949. Všechna ta práce a aktivity byly hezké v tom, že se někdo věnoval ocenění práce lidí pracujících v zemědělství. Přišel však rok 1990 a všechno to vyhodnocování bylo najednou špatně. Namísto soutěžení o pracovní odznaky se začalo propouštět. Já měla štěstí, že jsem se rychle naučila pracovat s počítačem a uměla dělat účetnictví, takže mne zařadili jako hospodářku,“ vzpomíná na překotná devadesátá léta paní Chvátalová.

Ve spojení se socialistickými odznaky práce se může zdát práce tehdejších lidí směšná a mladší generaci se mohou vzpomínky pamětníků jevit jako doba, kdy se lidé hnali za různými oceněními. Nejde tu však vůbec o odznaky. Ve vzpomínkách paní Chvátalové se odráží spousta reálné práce – a to jak její, tak i oněch oceňovaných! Vždyť i v dnešní době jsou lidé rádi, že jsou oceňovaní, jen odznaky ustoupily finančnímu ohodnocení.

Stojí však za zamyšlení, proč ze společnosti vyprchala vůle cenit si práce zemědělců? i přes všechny možné soutěže, výstavy a žebříčky, ať už v nichž vybíráme Vesnici roku, Zemědělce roku, Chovatele roku nebo Manažera roku, jako bychom ztratili nit s dobou, kdy práce každého zemědělce dávala smysl nejenom jemu, ale i společnosti.

Obecně se o době, kterou označujeme za socialismus, stále mluví hodně schematicky a v případě zemědělství to platí o to více, o co méně máme potřebných znalostí, ať již z písemných pramenů nebo z rozhovorů s pamětníky. Ovšem ztráta paměti neznamená jen ztratit se v dějinách, znamená to také ztratit sebe sama. Historické paměti vděčí lidstvo za kontinuitu svého bytí, kdy na sebe po sobě jdoucí generace, a nejen zemědělské, navazují. Dezorientovaný a poražený je jenom ten, kdo se nemá k čemu vrátit, kdo je jednou pro vždy vyrván z kořenů, po kom nezůstanou vzpomínky, svědectví, že tu byl, tvořil, obával se či se radoval.

***

Paní Jarmila Chvátalová má zemědělské vzdělání v oboru pěstitel – chovatel na Střední zemědělské technické škole v Třebíči. Pro územní organizaci ZS Třebíč pracovala až do roku 2024. Je jednou z našich nejdéle pracujících tajemnic, později ředitelek Zemědělského svazu.

***

Foto: Archiv J. Chvátalové

Text: prof. Miroslav Vaněk, Pavlína Havlová